Běžela jsem… Nevěděla jsem kam, proč ani jak… Ale běžela jsem… V hlavě jsem to pořád viděla a hlavně slyšela… To jeho "miluji tě!" nepatřící mně… Proč?! Panebože proč?! Co mu chybělo? Milovala jsem ho snad málo? Byl pro mě celý svět… Všechno na světě… Utíkala jsem, ale bezmoc a zoufalství mě doháněly pořád rychleji… Slzy mi stékaly po tvářích obrovskými proudy. Dýchala jsem, moje srdce bilo pořád rychleji, přesto jsem měla pocit, že jsem už zemřela. Bez něj nemá můj život cenu. Co jsem bez něj?! Vždyť jen díky němu jsem poznala, co je to "milovat"… Co to znamená, když se o někoho můžete opřít, kdykoliv s ním počítat… A teď?! Cítila jsem, jak mi to prázdno… to zoufalství… rve moje srdce ven z těla. Cítila jsem svoje horké slzy a nepřekonatelnou bolest… A pak jsem se najednou zastavila… že by konec mojí cesty?! Stála jsem tam tváří v tvář svému osudu. Svému zoufalství - tomu, tak moc bolestivému, prázdnu… Co mi pomůže?! Nee, já nechci pomoc! Nechci ničí pomoc… Jsem to já, sama za sebe… On tam ještě možná stojí s ní… šeptá jí do ucha to, co ještě nedávno patřilo jen mě… Hladí ji, líbá… on ji prostě miluje?! V čem je ona lepší než já?! Je hezčí?! Chytřejší?! Těžko tohle soudit… Ale on ji prostě miluje!!! S tím já se nikdy nedokážu smířit… Bože… co jsem udělala špatně?! Hlídala jsem ho moc?! Myslela jsem jen na sebe?! Nedokázala jsem si na něj udělat dost času? Nemilovala jsem ho tak, jak si přál? Nebo spíš… milovala jsem ho moc?! Nikdy si to neodpustím… Bože, nenávidím se! Zhroutila jsem se do trávy a ležela… Pozorovala jsem hvězdy a strašně moc si přála, aby dnešek byl jen zlým snem, ze kterého se chci urychleně probudit… Ne! Já se nechci probudit… Musím to skončit… A tak jsem se zvedla a pomalu se vracela domů… Když jsem přišla, nepromluvila jsem ani slovo. V hlavě mi jednoznačně blikal nápis: ZABIJ SE! Zamkla jsem se u sebe v pokoji a horko-těžko zadržovala slzy… Tak co teď… Mám rozmanitý výběr - žiletka, prášky, odlakovač, jed na krysy, tatínkova bouchačka… Brala jsem vše… pěkně postupně… Vzala jsem do ruky žiletku a dlouze si prohlížela její ostří… Až sem si mě dohnal, lásko… Zavřela jsem oři a žiletkou zajela hluboko pod kůži… Tmavá krev se řinula poměrně rychle a mě se společně s každou tou kapkou ulevovalo víc a víc… Už jen posledních pár minut život… posledních pár myšlenek u něj… poslední vzpomínky… Horká krev mi tekla po předloktí a odkapávala na podlahu… Po chvíli vznikla obrovská louže… Bože, co to dělám… Já umírám?! Zavázala jsem si ruku a vysypala krabičku plnou Ibalginů… Spolykala jsem je… A chtělo se mi strašně moc spát… strašně moc… ulehla jsem do postele a nevnímala nic… Jen ticho a čím dál tím víc pomalejší tlukot mého srdce… Proč si mě opustil, lásko? Tak proč?! Co jsem ti udělala? A teď tu kdesi v mlze mizí všechno o čem jsem snila… moje sny a touhy… tajná přání… A teď to opouštím! Svět, kde jsem žila, obklopená kamarády… Bože, moji přátelé… Proč mi všechno dochází až teď… V mlze mi dochází, že pro moje přátelé a mou rodinu neznamenám to, co pro tebe, lásko… tedy nic! Ale já už to udělala… Moje ruce se schovávají pod vrstvou zaschlé krve a žaludek je přecpán "růžovými sny"… Měla sis to uvědomit dřív… Ano… Měla! Nic mě už nezachrání… skoro spím… Až usnu, nic mě neprobudí… Najde mě máma… Který se zhroutí svět… Bože, jsem sobec… Spím… Tak dobrou noc, princezno…. Mám tě ráda, mami… Miluju tě, moje lásko! Zbožňuju vás, moji drazí přátelé… NENÁVIDÍM TĚ, PROKLETÝ SVĚTE…
Tak toto je moc krásné pusenko,ale na druhou stranu smutné a politování hodné.Doufám, že se tohle nikdy nestane,pač já nemám v úmyslu tě nikdy opustit,chci s tebo ustrávit zbytek svého života ať se děje cokoliv,protože jenom ty jediná mi dokážeš dát to,co mi nedokázal dát svět za celý život.Jsi můj celoživotní poklad.Miluji tě andílku :-*